Stává se vám občas, že během jízdy vozidlem nestihnete přepnout stanici rádia při začátku bloku reklam a následkem toho, se necháte zamotat do nějakého spotu? Dnes jsem jela autem ze školy a náhle, jakoby naschvál, v té nejsložitější části cesty, kde bylo nutné, aby moje ruce setrvali na volantu, mi přestal zpívat Elvis, že mě bude milovat do konce všech dnů a z reproduktorů se na mě náhle vyvalilo množství důležitých informací.

Nejvíce mě ohromilo, když jsem zjitila, že jsme byli oklamáni, ano i VY. Bratří Grimmové nás obelhali, později v tom pokračivali naši rodiče, učitelé, učebnice literatury, ba dokonce i zfilmované pohádky. Konkrétně my nyní trne na mysli pohádka o Šípkové růžence. Představujete si krásnou blondýnku spící ve věži po dobu sta let, kterou nakonec vysvobodí ušlechtilý rytíř? Špatně, to jste totiž lehce mimo proud. Šípková růženka byla totiž tuze nemocné dítko, které pranic na světě netěšilo až do jednoho dne, kdy jí přinesl neznámý poustevník zázračnou Českou vodu. Pokud jste nyní také lehce (věřím, že někteří těžce) konsternovaní, nezoufejte, kupte si na čerpací stanici naproti Českou vodu, ona vám zase dodá radost do života.

Mimochodem, teď mě napadá, věděli jste, že nyní lze zakupovat auta i v internetu? Mě to jakožto technicky zběhlého člověka trochu zaskočilo. Nicméně, než jsem dojela domů, už jsem se těšila, jak si na heureka.cz, jednoduše najdu své vysněné auto za nejvýhodnější cenu, vložím jej do virtuálního nákupního koše a již do tří dnů mi bude doručena nová Audi A3 poštou (doprava zahrnuta v ceně). Tak vřelé to bohužel nebylo, pouze na internetové stránce byl nabídnut seznam momentálně dostupných vozů a telefon, na kterém si mohu domluvit návštěvu autabazaru. Ach, žijeme stálě ve středověku.

Dokonce chvílemy i písničky zazněly: "komín stojí stojí v krajině, tralala tralala... ALE I VÁM MŮŽE STÁT!" Nepříde vám to jako sakramentně kvalitiní a výjimečně originální reklama na viaugru? Přiznávám se, byla jsem celkem pobavena a také ráda, že reklamníci jednou vymysleli něco vtipného. A v tom ke mně doléhá zbytek spotu: "Nechte si postavit komín od společnosti SUKO komíny."

Mladí se snaží být cool, je to takové krásné slovo, ale co vlastně znamená? Podíváme-li se do anglicko-českého slovníku, zjistíme, že v přímém překladu je to chladit, ochladit nebo chladný. Je tedy cool člověk někdo, kdo tráví většinu svého času v mrazáku? Samozřejmě, že ne. Výraz co hledáme my,  údajně pochází z, místa kolébky amerického rapu, města Detroitu. Dnes se používá mladými lidmi pro vyjádření něčeho ideálům odpovídajícího, něčeho co na ně působí obzvlášť pozitivně.

Teď, když víte, co cool znamená, můžete začít tací být.  Nic vás nenapadá?  Neházejte hned flintu do žita. Krůček po krůčku všeho dosáhnete.  Jako první musíte změnit vzhled, oblečení si kupte v těch největších velikostech, nebo ještě lépe, sežeňte si pořádný kus látky a nechte si ušít u švadleny XXXL  "vohoz", o takových velikostech, že ho nekoupíte v žádném obchodě. Velkou roli hraje i pokrývka hlavy, nejlepší bude, když si koupíte kšiltovku u jedné z renomovaných hip-hopových značek. Pokud budete, stejně jako já, ve finanční tísni můžete také jednoduše vzít čepici, kterou jste vyhráli minulý rok v tombole. Ale pozor! Musíte z ní odpárat reklamní logo.

Nyní si v tom opravdu cool "vohozu" musíte ještě odskočit kousek do minulosti pro ideální účes, konkrétně do 60. let. Teď nemyslím, že budete shánět starý zavšivený hřeben Marilyn Monroe, pouze se tamějšími dívkami necháte inspirovat, budete totiž tupírovat do výšky Himalájí!

Prošli jste změnou image a nyní se můžete vydat s vosím hnízdem na hlavě a oblečením, které vypadá jako kdybyste ho podědili po obtloustlé tetě, mezi cool společnost. Poslední co ještě potřebujete je naučit se cool gramatice, když přijdete, neříkejte ahoj nebo čau, působili byste  archaicky. Dnes se říká čafa a čafko.

Přeji příjemnou zábavu!

Když  Anh vyšla z panského domu, udiveně zůstala stát, šofér už na ni  čekal. Sourozence  zřejmě již odvezl,  původně si myslela, že půjde pěšky. Obvykle tu totiž v tuhle dobu ještě není. Sešla dolů z terasy , oběhla kašnu plnou listí,  byla žíznivá, po zimě ji ještě nikdo nenaplnil vodou. Anh skočila do naleštěného Porsche. "Hey , tak co víkend?"  Eddy ji pozdravil, jako vždy, s přehnanou radostí.  "Ránko, víkend byl...." Hledala vystihující slovo, nakonec však neřekla pravdu "...moc hezký." Doufala, že nepozná její lež. Poznal. Eddy ji  zase jednou  prokoukl. Byl fajn,  až na tu jeho nepříjemnou vlastnost poznat kdy člověk mluví pravdu nebo ne jako-by  viděl každému hluboko do mysli.

"Co se stalo? Znáš můj názor: špatný víkend, špatný týden. Radši už nikomu neříkej o svojí náladě." Musela se zasmát. " Neříkala jsem ti to! Jaký byl tvůj víkend?"

" Dost blbej, tvůj táta měl špatnou náladu a já jsem ho musel kočírovat sem a tam, od jednoho konce města na druhej, řikal, že se mu v pohybu líp přemýšlí. Podle mého názoru by mu trochu sportu nepřišlo na škodu, ale tak jsem posiloval leda tak já, když jsem přidával nebo ubíral plyn" Teď se smál i on.

  Na chvíli mlčeli. Užívali blaho okamžiku, kdy může člověk říkat to co ho napadne.       

   "Eddy, odpoledne pro mě nejezdi, půjdu pěšky," náhle rychle drmolila, "Nepůjdeš rovnou domů že?"

"Hmmm," sklopila  zrak.

"Dobře, předpokládám, že nebudeš chtít abych se o tvojí oklice na cestě zmiňoval před tvým otcem."  Anh zakroutila  hlavou. Nebylo nutno nic víc říkat. Eddy ji znal dost dobře nato, aby věděl kam se půjde odreagovat po škole, také dobře věděl, že by  to otec nedovolil. A i ona  Eddyho znala natolik dobře aby věděla že bude mlčet jako hrob a že se o tom nikdo nedozví.

Zastavil před školou.  Hodila po něm ještě jeden pohled, kterým mu poděkovala. Pochopil. Mávl rukou a odjel.

... Život...Smrt...Život ....Smrt

Kdyby měla kostku házela by. Nemohla spát jako každou noc, každou noc dvě hodiny neklidného snění , to je vše na co se dnes zase jednou dostala. Ale proč nedokázala spát jako ostatní, jako "normální" lidé, pocit že by se mohl někdo v noci nepozorovaně vkrást do jejího pokoje a vrazit jí kudlu do zad? To zajisté ne. Problém byl spíše v tom, že právě tohle nikdo neudělá. Smrt by byla jednoduché vysvobození z dnešního světa, který jí obepínal jako klece divoké lvi v cirkuse.  Jako v cirkuse si Anh přišla, v cirkuse kde klauni brali svá vystoupení smrtelně vážně. Artisti co se schovávali za maskami, aby padli do dnešní společnosti jako kousek puzzle, aby mohli splnit kritéria a dosáhnout hodnot, které byli žádány pro přijetí mezi ostatní.

Malou část noci spí, zbytek se topí, topí někde hluboko ve své duši, ve svých myšlenkách, hledající nenalezené vysvobození, něco pro co by mělo cenu žít. Někoho pro koho by mělo cenu ráno vstát a jít ven do toho pralesa mezi ty nelidské opice, které ji  obklopovali. Někdy jí přišli jako prázdná těla bez duše, bez názoru, bez nějakého cíle a chuti něco dokázat. Ryby plavající v proudu s ostatními.

Dívá se na strop a čeká až se ta neútěšná černá pomalu promění v šedivou a pak bílou, ranní sluneční paprsky promění  pokoj v sál plný zlata. Ale to bylo teď ještě daleko. Mohla být tak jedna ráno, což znamenalo minimálně pět hodin čekání. Překulila se na záda, ještě jeden pokus usnout, ten poslední. Nehnutě ležela. První půlhodinu se ještě snažila spát a tu druhou už to pouze předstírala. Koho se tu vlastně snažila oklamat? Duchy, kteří se vznášeli nad její postelí? To těžko. Vlastně se snažila přesvědčit samu sebe, ale to by si nikdy nepřiznala.. Vztekle si sedla. Nemělo to cenu. Rozsvítila. Pokoj okamžitě naplnilo světlo. Vzala si učebnici z biologie a začala ji číst, znala ji  úplně nazpaměť, to jí však  nebránilo ji opět prolistovat, znala všechny svoje knihy nazpaměť, stačilo  je dvakrát přečíst a dokázala všechna slova vyjmenovat, jak šla za sebou, odborníci by to označili jako zvláštní druh vysoce vyvinuté fotografické paměti, jiní nadpřirozenou inteligenci a zajisté by byli i tací, kteří by ji usoudili jako lehkou debilitu nebo střední slabomyslnost. Možná to byla pravda, vše co jí odlišovalo od ostatních byla pravda. Číst a znát pro ni nebylo nic nepřirozeného, spíše samozřejmost uměla to už odjakživa. Navíc o tom nikdo nevěděl, nikdo se o ni až tak  nezajímal, nikdo neviděl ty malé věci které dělali její osobnost jedinečnou. Mamka utekla když jí byli 3 roky, otec měl až moc práce a až moc peněz než aby se o ni mohl  zajímat. Byl až moc jako ostatní lidé, pro něj byli hlavní cíl života peníze, už od mládí šel za svou představou o štěstí, vystudoval práva na harwardu, stal se nejlepším právníkem ve městě a zřejmě dosáhl svého snu. Sice nemá žádný čas ani záliby, když ráno vstává má kruhy pod očima (ne z toho důvodu jako Anh, že zkrátka spát neumí, ale protože ho honí noční můry o finanční krizi a strach, že by mohl vše ztratit),  nikdy nedělal to co ho  baví, nemá žádné koníčky ani záliby, pracuje přes víkendy, 25 hodin denně. Teď  patřili k nejbohatší vrstvě města, k těm co nemuseli mávnout ani rukou aby se jim všichni klaněli.

Anh si toho přibližně do 12 let ani nevšimla. Malá holka, která si nikdy nepřála žádné panenky ani drahé šatičky neví o tom, že je má, že má možnost mít cokoliv. Když nedostanete ze svého okolí dost lásky, prodali byste za ni svou duši ďáblovi, byť by vám dal jenom kapku.

Ani teď, v sedmnácti letech ji nevábí papírové bankovky. Peníze nikdy nebyli  smysl jejího života a ani nikdy nebudou. Zvláštní. Nejvýše postavená hodnota dnešní společnosti pro ni prostě nic neznamenala,  možná protože  ji celý život měla. Byli v dnešní době důležitá, ale ne nezbytné. Hodnoty jejího světa se pohybovali na jiných liniích.

Venku začalo pršet, mohutné kapky vody bubnovali o okno, jako by žádali, aby je pustila dovnitř, do tepla, aby je schovala pod křídla, před tím světem venku, do kterého byli nemilosrdně puštěny ze svého domova, z nebe. Museli se cítit podobně jako ona, vrženy někam kam nepatří, ztraceni v labyrintu, ze kterého není cesta ven.

Podívala se na hodiny, byli teprve dvě, noční čas tekl pomaleji než denní,  noc nebyla strukturovaná jako den,  slunce se neobjevilo na východě a neputovalo v průběhu hodin na západ. Byl klid. Čas stál. Lidé neměli pevný plán, nechodili do práce, ale trávili každý tuto část dne pro sebe, někdo četl, jiný si  hrál své oblíbené počítačové hry a zabíjel v kybernetických světech, další někde pochodovali, byli lidé kteří sledovali co dělají ostatní, někteří tvořili ve svých sklepech temné plány, jiní pronásledovali svoje myšlenky zločince, v úkrytu tmy mohl každý trávit noc tak jak chtěl, temnota skryla obličeje pod černý závoj, jenom velice malá část obyvatel spala, neplýtvali s tímto časem, protože to byla doba kdy mohl být každý sám sebou.

  Ráno přišlo, sice pomalu, ale nakonec ano stejně jako každý den.

Sbalila si věci, o kterých  věřila, že je budu potřebovat dnešní den ve škole, potom šla do své koupelny, každý z rodiny měl vlastní koupelnu. Ve sprše na sebe nechala padat horkou vodu, pálila, a přesto se teplo nedostalo dost daleko aby se dotklo jejího srdce. Umyla si vlasy svým oblíbeným šamponem, voněl podobně jako když jdete na jaře, po dešti do lesa.  Myla  si je každé ráno. Nebylo to nutné byli by čisté i další den, ale po několika hodinách ztráceli svou vůni a to nechtěla. Když si  usušila vlasy zůstala stát před zrcadlem, měla čas, neměla by co dělat ve škole tak brzy, úkoly už měla napsané z předpředchozího dne.

Kousla si na rty. Vypadala jinak než ostatní, měla tmavě  černé vlasy, tmavší než uhel a pleť bělejší než sníh. Neobvyklá kombinace na základě níž si hodně osob z jejího okolí myslelo, že si vlasy barví. Při této myšlence se musela zasmát, představa že by si barvila  vlasy jí přišla absurdní.

Vypadala  jinak než její otec, sestra a bratr oni byli stejní, i povahově povrchní, blonďatí a jejich nevýrazné do šediva zbarvené oči byli pravý opak těch jejích, hluboce zelených jako mech v lese. Nehodila  se do rodiny, nejen svou nepřirozenou krásou, ale i výraznou tvrdohlavou a až moc hloubavou osobností. Musela  být po matce, asi, alespoň to doufala, šokovalo jí, že si na ni nemohla vzpomenout, neví jak vypadala ani jaká byla. Táta o ní nikdy nemluvil, nikdy ani jednou, za těch 14 let co tady nebyla, dělal jako by tu nikdy nebyla jako by byla Anh dítě prázdnoty. Tolikrát  se snažila si vybavit její vzhled, ale nedokázala to, pamatovala si každičký detail toho co kdy četla nebo viděla, ale nedokázala si vzpomenout na to nejvzácnějši, na svou matku. Možná byla dávno mrtvá, možná byla někde tam kde Anh už vždy chtěla být, možná už existovala jenom v jejích myšlenkách.

"Do příště napište fejeton." Fejeton, pche. Reakce na soudobý problém v lehkém humorném výpravném stylu.

Dříve jsem si myslela, že psát je umění a literatura je nekonečný hluboký les, kde každý strom je jiný. Ale brzy mě začali učit, že stromy nerostou svobodně, ale musí se držet pravidel, pravidel která stanovil někdo kdo nikdy nepsal. Někdo kdo žije ve svém malém čtyřstěném světě, kdo nikdy nebyl v tom tajuplném lese plného individuálních příběhů, tajemství. Nebo tam naopak byl, měl z nich hrůzu, utlačovali ho. Bál se nespoutaného euforického řevu, který každý vydával. A přesně tato bolest, ten strach, ho donutil začít psát pravidla, normy podle kterých by se rostliny museli řídit, být zticha a v lehkém humorném stylu rozprávět. Všichni růst na jednu stranu, přestat být jedinečný, začít si konkurovat, nebýt delší a rozrostlejší než list A4, nemluvit, mlčet, reagovat na soudobý problém. Zákony odplavily umělce, seschly, z jejich korun spadalo listí, přestali být.

Hluboko v lese, daleko za nekonečnem, dostaly se až tam normy? Udusily všechno co žilo i tam, nebo tam někde v houští ještě zpívá Slavík?

Režisér: Paul William Scott Anderson

Andreson natočil svůj první velký film v roce 1994, čímž u svých spoluobčanů v Británii nevyvolal velké  nadšení, ba právě naopak film byl kvůli své velké brutalitě dokonce v některých kinech zakázán. V USA mohl vyjít jenom na DVD. Udělal ale jednu věc, šokoval a lidé si ho pamatovali. Díky tomu se dostal i ke svému dalšímu filmu Mortal kombat, který je inspirovaný počítačovou hrou. My ho můžeme znát z dalších filmů jako je Rallye smrti nebo Žoldák: legie zkázy.

Příběh mušketýru se odehrává ve Francii ve 17. století za vlády Ludvíka XIII. a jeho manželky Anny Rakouské. Král je v té době ještě mladý a lehce manipulovatelný kardinálem Richelieuaem. Kardinál se chce jako první zbavit královny, ví, že udržuje milostný vztah s anglickým vévodou. Richelieau tedy neváhá a pošle mu její korunovační šperky. Potom chce královi říci o Annině aféře. Ludvík tomu nechce věřit a proto uspořádá ples a požádá královnu aby si na něj vzala svůj vzácný šperk. Naštěstí se do akce zapojí Mušketýři a náhrdelník obstarají.

Celkem známý příběh, tisíckrát zfilmovaný, tak mu samozřejmě museli pánové od kamery dodat dostatečný šmrnc. Bohužel musím uznat, že poměrně silně přestřelili cílový terč. Vojáci ve městě dávali pokuty jezdcům, když nezaplatili parkovné za svého koně nebo ten vypustil své exkrmenty uprostřed renesanční ulice Paříže. Dovoluji si podotknout, že v té době neexistovali žádně kanalizace ani jakékoliv jině zařízení tothoto druhu a vše končilo na silnici. Známé mořeplavby už byli okoukané z Pirátů z katibiku, tak mušketýři nepluli do Londýna, nýbrž tam rovnou doletěli galérou, která měla fungovat jako vzdicholoď. Z kardinálem Richelieauem  po sléze mohli tedy svádět boje v tisíci metrové výšce.  Když krásná milady Winter odtamtud spadla do hlubin moře, jedonušše ji vylovil Orladno Bloom a mohou nyní vymýšlet další zrádně plány pro druhý díl filmu.

Abych nebyla až moc kritická, někomu kdo přímo zbožňujě odvážné 3D záběry z výšin, by se některé scény mohli zalíbit. Také musím uznat, že nějaké vtipy mě dovedly k smíchu. Ovšem varuji vás  finálová scéna, kdy milý Orlando Bloom najede svou vzducholodí do katedrály Notre Dame v Paříži, která se  pod jeho vahou téměř zhroutí, není až tak povedená.

Kdo už je spokojen se vsým břichem? Znáte někoho takového (tedy ne muže), pokud ano, tak mě informujte, protože to se tomu dotyčnému asi povedl zázrak.

Břicha jsou kulatá, oválná, špekatá, neosvalená, rozvaloitá a všechno ostatní, ale rozhodně nejsou dokonalá. Ovšem dnes jedna paní, nebudu jmenovat, v jednom TV pořadu, který taktéž nebudu jmenovat, prohlásila, že dokonalé břicho není problém. Dokonce tvrdila, že na to má jednoduchý recept. A pozor, teď to přijde.... Půl roku 50 sedů-lehů denně.  To nezní ani tak hrozně ne? To člověk udělá během několika minut po vstanutí nebo v mém případě, jelikož ráno nestíhá ani bez rozcvičky, večer před spaním.

Jak asi víte, můj experiment dokonalé postavy trvá do Vánoc nemám již žádných 182,8 dní nýbrž pouze 45 dní. Abych tento pokus provedla, jak jsem si zrovna předsevzala, musím za 1 den udělat 203,1111 sedů-lehů, plus k tomu počítám, že se mi to asi občas nepovede, nepříklad když budu spát u přítele nebudu před ním dělat sedy-lehy, to by se mi smál. Stačí, když se mi smějete vy.

Budu vás informovat, a kdyby to někdo z vás už zkoušel nebo k tomu měl nějaký nápad, tak mi napište, dáme hlavy dohromady.

Ingredience:

(pro 1 osobu)

- 75 g borůvek

- 50 ml neslazeného kokosového mléka (z plechovky)

- 2 lžíce šťávy z limetky

- 30 g bílkoviného prášku (nejlépe vanilkový)

- 1/8 l sojového drinku (můžete nahradit i mlékem)

Postup:

1) Borůvky opláchneme vodou a 5 jich odejmeme. Zbytek dáme do mísy s kokosovým mlékem a 15 vteřin mixujeme v kuchyňském robotu.

2) Přidáme bílkovinný prášek a mléko, potom ještě jednou krátce promícháme. Drink přelijeme do skleničky a předtím odejmuté borůvky napícháme na párátko, kterým ozdobíme sklenici. Servírujeme s tlustým brčkem.

Tipp: Borůvky můžete nahradit i jahodami nebo malinami.

Přeji dobré pososání!

A jak jsem slibovala, již klušu s receptem pro dokonalou a zdravou snídani.

Ingredience:

(pro jednu osobu)

1/4 zralého avokáda (cca. 50g)

1 lžíce šťávy z limetky

100 ml pomerančového džusu

30 g bílkoviného prášku (nejlépe vanilkový)

1/8 litru podmáslí

1 plátek Bio-pomeranče

Avocádo nakrájíme na kostičky a s šťávou z limetky a pomerančovým džusem mixujeme v kuchyňském robotu dokud nevznikne hladká hmota.

Do mixéru přidáme bílkovinný prášek a podmáslí. Krátce mixujeme.

Drink nalijeme do velké sleničky. Ukrojíme plátek pomeranče a ozdobíme si shake. Podáváme s brčkem nebo lžičkou.

Režisér: Jiří Vejdělek

Režisér patřící k mladší generaci se po studiu FAMU se věnoval nejprve natáčení televizních seriálu jako například dobře známě Redakci. Pravé jméno si udělal až natočením film Učastníci zájezdu v roce 2006 (podle románu Michala Viewega), který byl zvolen nejúspěšnějším filmem roku.

Film mě vcelku překvapil. Nebudu se s tím moc tajit, nejsem velký fanoušek českých filmů, alespoň do teď  vůbec. Když mi přítel navrhl jít do kina nejprve se mi nechtělo, ale protože jsem velký fanoušek biografu nakonec se mu povedlo mě přesvědčit.

Může být nevěra základem dokonalého manželství? S vtipem a nadsázkou Ondřej a jeho švagr Rudolf řeší tuto otázku. Rudolf je zprvu přesvědčen a dobrém vlivu nevěry na jeho celoživotní vztah. Neustále přesvědčuje Ondřeje, aby se také pokusil o zábavu s nějakým tím prvním nebo druhým děvčetem z baru. Ondřej zprvu odolává, ale když zjišťuje, že se jeho rodina hroutí, rozhodne se o pokus s krásnou Šarlotou. Když se ta do něj posléze zamiluje a čeká dítě, uvědomuje si Ondra, že chce zůstat se svou ženou Alicí. A jak se z tohoto problému náš hlavní hrdina vyvlíkne? Na to se už musíte podívat sami...

Někdo by filmu mohl vyčítat, že je humor primitvní a děj nejde do hloubky. Což je na jednu stranu pravda. Ale vážně na tom záleží? Komedie má přeci být komedií, a ne rozebírat společenské problémy do udušující hloubky. krásné obrazy Prahy, originální příběh a lehce pochopitelný vtip vám určitě rozjasní nějaký ten šedý nedělní večer a ještě k tomu vám nabídnou zvela nový pohled na nevěru. Film rozhodně doporučuji. Vzhůrů do kina!!!

Trailer si můžete prohlédnout na:

http://www.youtube.com/watch?v=LvjFdqSpjVI